Wolfenstein: Youngblood

Autor v sekci Recenze, 5 Další
[reklama]

Recenze: Wolfenstein Youngblood dokazuje, že i nová krev může nečekaně ztrácet dech

Má zkušenost se sérií Wolfenstein začala u stařičkého Wolfa 3D z roku 1992. Tehdy jsem se poprvé vydal na lov nacistů v kůži B. J. Blaskowicze. A že to byla honba vskutku krvavá, snad netřeba zmiňovat. Hra sice nebyla a ani nemohla být tak propracovaná a detailní jako její přes dvacet let mladší nástupce, přesto ale položila základy toho, co dnes známe jako Wolfenstein. Tedy zatraceně zábavný, řádně krvavý náckolov proložený solidním příběhem přetékajícím konspiracemi a zajímavými postavami.

Asi nejlepšího zástupce této formule představuje Return to Castle Wolfenstein z roku 2001, na kterého řada hráčů dodnes nedá dopustit. A to jednoduše proto, že hra do puntíku plní vše, co byste od ní čekali. Umí být nehorázně těžká, je neskutečně zábavná a vtipná, nacisté jsou různorodí – od normálních vojáků po znetvořené výsledky zdejších úchylných experimentů – a i přes stáří titulu vás dokáží stále překvapit svou inteligencí. Já sám jsem RTCW dohrál hned několikrát a pokaždé mě hra dokázala něčím novým překvapit.

[reklama]

I novější tituly ze série, zde se hlavně bavíme o New Order a přídavku The Old Blood, dokázaly, že Wolfenstein ještě nepatří do starého železa a stále má co nabídnout. Naopak zejména druhý zmíněný nečekaně zabrnkal na nostalgickou strunu a dal nám vzpomenout na výtečný rok 2001. A dva roky starý The New Colossus zase ukázal, že zasazení do šedesátkové Ameriky mu docela sedí, což zvládl jak po herní, tak i po příběhové stránce, byť pár věcí mohlo skončit o něco lépe.

Dost už ale bylo historie. Pojďme se teď podívat na to, jak dopadl nejnovější přírůstek do rodiny Wolfenstein s podtitulem Youngblood.

[reklama]

Krev není voda

B. J., kterého jsme potkali v The New Colossus, byl mladý, svalnatý bijec nacistů, který se nezastavil před ničím. Zatímco kosil proudy nepřátel se dvěma samopaly v ruce, žluté vlasy mu kropily hektolitry karmínového deště. A přitom se ještě stihl oženit se svou milovanou Anyou, která se i navzdory svému požehnaném stavu zapojila do plánování revoluce. Jenže všichni stárnou, a zub času nevyhnutelně poznamenal i naši dvojici. Terror Billy a Anya proto znatelně zešedivěli – obzvláště B. J. pak už není tím žlutovlasým postrachem, který si tak dobře pamatujeme. Od událostí The New Colossus totiž uplynulo zhruba dvacet let a Blaskowicz se momentálně věnuje výcviku svých dvou dcer, dvojčat Jess a Soph, v osvobozené Americe. Zbytek světa si ale takhle vyskakovat nemůže, a proto tatík Blaskowicz mizí neznámo kam. Jeho poslední stopa končí v Neu-Paříži, a tak se jeho holky, kterým se konečně zachtělo pořádného dobrodružství, vydávají právě tam.

Premisa celého příběhu je vlastně docela jednoduchá. Musíte najít svého otce, který zmizel kdesi v útrobách pařížského nacistického komplexu Lab X. V tom vám pomůže vůdkyně zdejšího odporu Juju, která vám výměnou za boj proti nacistům poskytne informace vedoucí k přístupu do základny. A to je do začátku víceméně všechno. Samozřejmě se časem celá zápletka začne značně komplikovat, jelikož tohle je Wolfenstein a tak se i v Youngblood vyskytuje typický motiv zrady, úskoků a celkového nepřátelství. Hra ale navzdory tomu kupodivu postrádá nějakého výraznějšího nepřítele, který by konkuroval jménům jako jsou Deathshead nebo Frau Engel. Na rozdíl od předchozích her vám tady tak po delší dobu nezatápí žádný úchylnější záporák, kterého byste vyloženě nenáviděli, tudíž by se nabízela motivace pro to ho zabít. A to je vlastně jeden z problémů nového Wolfa.

Celý příběh se vám tak prezentuje v těch ‚cool osmdesátkách‘ s dvojčaty, která sypou jedno klišé za druhým, ale už se neobtěžuje nějak výrazněji prokreslit jednotlivé postavy nebo důrazněji vysvětlit jejich motivace. A proto navzdory faktu, že série Wolfenstein byla a je primárně o hratelnosti, nemůžu přehlížet prázdnost a polovičatost jednotlivých charakterů.

Ono je to možná tím, že se Youngblood nebere tak úplně vážně, což je mutace, kterou hra podědila už po The New Colossus. A na jednu stranu je to vlastně dobře, protože většina postav nešetří humorem a celá hra tak najednou působí daleko odlehčenějším dojmem. I ta dvojčata se nakonec občas blýsknou nějakou trefnou hláškou, která přijde v tu správnou chvíli. Ale takových momentů je tu oproti předchozím hrám poskrovnu. Navíc je hra žalostně krátká. Pokud půjdete jen po hlavním příběhu, Youngblood vám zabere kolem deseti hodin, na jejichž konci vám na mysl přijde otázka, jestli je tohle všechno. Toho přeci musí být víc. Jenže ono toho víc není.

A tomu opravdu nepřispívá ani zdejší dotace cutscén, která je na tak nízké úrovni, až si skoro budete říkat, jestli tu vůbec nějaké jsou. Jsou, ale není jich moc, jelikož většina komunikace probíhá přes vysílačky, což sice sedí tématu odboje skrývajícího se v temných útrobách pařížského metra, ale příběhovou linku to staví do nezáviděníhodné pozice. Veškerý drive, který tak hra získá v úvodní hodině hraní, proto zabíjí několik dalších hodin čisté nudy.

Znič, zabij, sabotuj a opakuj

Hra vám ale mimo jiné nabízí i nepovinné úkoly, které budete moci během hraní plnit. Bohužel se ale jedná o dokolečka opakované mise typu: vyvraždi základnu, sabotuj počítač, odpal auto a podobně. Pár misí vás sice nepochybně dokáže překvapit, ale většinou zapadnou do klasického stereotypu, během kterého si budete říkat, že tuhle složku hry si vlastně mohli tvůrci klidně odpustit. Jenže bez ní by to nakonec ani nešlo, protože svým způsobem jsou, alespoň ze začátku, tyto úkoly nutnost, chcete-li hrou bez problému projít.

Nový Wolfenstein se totiž poprvé za celou sérii rozhodl jít cestou vyloženě čistokrevného RPG, a proto si už nebudete moct vyskakovat tak, jako kdysi. Tentokrát budete muset poctivě nabírat zkušenosti, sbírat levely a odemykat perky, abyste mohli rozcupovat i ty nejodolnější nepřátele. Jenže teď není neprůstřelnost nepřátel dána až tak brněním, jako spíše jejich úrovní. I oni totiž mají svůj level, a pokud jsou třeba o dvě, tři úrovně nad vámi, ani sebelepší puška vám proti nim nepomůže. V kombinaci se systémem štítů, kdy musíte pro různé nepřátele používat různé typy munice, je tohle doslova peklo a narušuje to plynulost celého zážitku.

Tvůrci tedy ve hře mohli buď nechat levely a daleko lépe vyladit jejich škálování – v současném stavu totiž hráči spíše škodí. Nebo se jich mohli úplně zbavit a zachovat štíty, které mi osobně přišly jako dobrý nápad, který do Wolfa sedí.

Dvě sestry

Konečně se tedy dostáváme k tomu nejzajímavějšímu na celém Wolfenstein: Youngblood. Na začátku hry si můžete vybrat za jakou ze sester vlastně chcete hrát. Kromě toho můžete zvolit ze dvou zbraní a schopností – neviditelnosti nebo speciálního výpadu, kterým můžete prorážet nepřátelskou obranu. Tím tedy začíná vaše cesta úprav a nabírání nejrůznějších perků, které vám pomůžou při hraní.

Zdejší schopnosti jsou dělené do tří kategorií: Mind, Muscle a Power. Power se zaměřuje především na vaše speciální schopnosti a jejich vylepšování, zde mám na mysli především delší trvání efektu dané schopnosti, jejich rychlejší dobíjení a podobně. Muscle zase cílí na vaši celkovou odolnost, zacházení se zbraněmi a množství nesené munice. Poslední kategorie, Mind, vám umožní zvýšení života a zrychlení celkového pohybu, ale hlavně zlepší vaše oživovací a léčitelské schopnosti, které, a to mi věřte, budete zatraceně často potřebovat. Ačkoliv totiž hrajete jen za jednu sestru, ta druhá zde působí jako váš věrný parťák, který vám kdykoliv s radostí pomůže nebo vás oživí. To samé ale platí i pro vás. Proto pokud hrajete čistě singleplayer, radím vám, abyste svou sestru střežili jako oko v hlavě, jelikož hra oběma z vás dává jen tři sdílené životy a pokud o ně přijdete, musíte začít znovu, na začátku celé úrovně. A to opravdu nechcete.

Jenže ne vždy vše funguje tak, jak má. Má sestra se totiž hned několikrát umíněně rozhodla, že je načase opustit palubu a zběsile pobíhala po bojišti, zatímco jsem drtil tlačítko pro pomoc, které jsem se nakonec ve finále vůbec nedočkal. Anebo další ukázkový příklad; v žáru boje se můj sourozenec probíhající vřavy vůbec neúčastnil a odpočíval kdo ví kde. Youngblood si tak možná daleko více užijete v kooperaci, která je nakonec daleko zábavnější a plynulejší než mnou odehraný singleplayer.

Zde se pak hodí vypíchnout tzv. Buddy Pass, který je součástí Deluxe edice hry. Díky němu do ní můžete pozvat své přátele, kteří si nekoupili její plnou verzi a vlastní jenom trial stejné velikosti. Hrou tak mohou projít od začátku do konce, sice bez achievementů, ale s uloženým postupem a započítanými zkušenostmi.

Novoty

Youngblood si (díkybohu) zachoval ten svěží, uspokojivý pocit ze střelby, který dělá Wolfensteina Wolfensteinem. Střílení nácků je pořád zábava, i když teď má o něco kyselejší příchuť. Zdejší arzenál je ale stále pastvou pro oči, kterou si budete donekonečna vychutnávat; nadto můžete všechny zbraně upravovat a vylepšovat jejich ničivou sílu, opět se ale nejedná o nic světoborného. Měnit můžete vše od pažeb po hlavně, nasazovat tlumiče a mířidla. Zkrátka se vyřádit po všech stránkách. Navíc některé upgrady mění způsob palby, a tak z pomalé pistole rázem uděláte bleskurychlý smrtící nástroj.

Zdejší upgrade systém ale funguje o něco jinak, než bychom čekali. Všechna vylepšení si totiž nemůžete koupit hned na začátku, jelikož i zbraňové upgrady požadují určitou úroveň a platbu v podobě zdejší měny. Na jednu stranu je taková změna naprosto v pořádku a jemně vás nutí k plnění úkolů a průzkumu prostředí, ale na stranu druhou vám nevylepšené zbraně budou škodit při střetu s těžšími nepřáteli. Hra vám tím tedy říká: „Počkej si, naleveluj se, vylepši si vybavení a až potom to zkus.“ Nebylo by to špatně, kdyby tohle nebyl Wolfenstein. Hra, do které prostě takový systém nesedí. A opět by se vše dalo řešit úplně jinak – po vzoru New Order- postupným sbíráním vylepšení.

Hra teď jednoduše dojíždí na to, že se vydala cestou open-world titulu a vzdala se minulosti svých lineárnějších předchůdců, kteří dokázali, že i linearita se dá řešit zajímavě. A ano, na Youngblood spolupracovali Arkane Studios, tvůrci vynikajícího Dishonored, ale hře to vlastně ve výsledku vůbec nepomáhá.

Levely jsou na pohled velice pěkné a členité, hra se kromě vertikality zaměřuje i na vícero způsobů řešení dané situace. Jenže když už si tvůrci usmysleli, že si prosadí Wolfa v otevřenějším světě, měli to udělat pořádně a nedávat nám opakující se titul, ve kterém musíte procházet ta stejná místa pořád a pořád dokola. Modelová situace: Úkol vás zavede na věž, kde máte něco zničit, a tak to uděláte. Jenže pak dostanete další zadání, které vás zavede na to samé místo, kde jsou zase nepřátelé, kteří se jakoby zázrakem oživí. A taková reinkarnace neprobíhá jen na jednom místě. Celá Paříž je plná nesmrtelných vojáků, kteří se velice rádi oživují, když pomocí mapy přecházíte z jednoho místa na druhé. I proto vám doporučuji, abyste neplýtvali náboji a lokace probíhali, protože jinak vás hra bude zbytečně zdržovat. Wolfenstein a zdržovat? Ano, slyšíte správně.

Tak aspoň, že to hezky vypadá…

Nový Wolfenstein vypadá a běží velice dobře. Na konzoli PlayStation 4 sice hra občas měla tendenci se kousat při cutscénách, ale jinak si při normálním hraní vedla obstojně a snímkování se drželo na stabilní frekvenci. Levely jsou detailně vymodelované – budovy, auta, vzducholodě, vlajky a spousta dalších působí velice uvěřitelně a realisticky. Stejně tak zdejší nacistické osazenstvo dobře vypadá a slušně se hýbe. Ačkoliv vám tedy zase budou zatápět pověstní panzerhundi a übersoldati, vězte, že opět vypadají o fous lépe.

Nyní se ale nevyhnutelně blížíme k tématu mikrotransakcí, které kupodivu neminuly ani Wolfenstein: Youngblood. Naštěstí se ale nejedná o nic zásadního, jelikož zde si za reálné peníze můžete pořídit ‚jen‘ kosmetické úpravy, tedy různé vzhledy zbraní a zbroje hlavních hrdinek. Vše si ale za zlaté cihly nekoupíte, jelikož (a tady dávám vývojářům malou pochvalu) na některé vzhledy musíte šetřit v herní měně, kterou si za reálné peníze jednoduše nepořídíte. A to je rozhodně dobrý přístup. Nemohu si ale odpustit nostalgickou vzpomínku na časy, kdy byly tyhle cihly poschovávané za obrazy a skrytými dveřmi a my je zas a znovu hledali…

Možná příště

Podobně jako The Old Blood je i Youngblood jakýmsi přechodovým můstkem mezi druhým a třetím Wolfensteinem. A popravdě mi tento fakt nahání strach. Protože jestli je tohle budoucnost série Wolfenstein, nemám z ní úplně dobrý pocit. Youngblood sice nedělá všechno špatně, minimálně ze začátku má hra velice dobrý rozjezd a je dost zábavná. Jenže pak vám dojde, jak moc se tady všechno opakuje; úkoly, prostředí, dokonce i nepřátelé. A k tomu ty RPG prvky. Tohle je prostě krok vedle a jestli chce série pokračovat, měla by si rozmyslet, co vlastně chce. Buď bude pokračovat v tom, co máme rádi, tedy v lineárnější akci s naprosto parádní hratelností, které zdatně sekunduje chytlavý příběh se zajímavými postavami, které si oblíbíte, potažmo je nenávidíte. Anebo se z ní stane strašák každé dlouhodobější herní série. Naprosto nudná, prázdná záležitost, která nás prostě časem nevyhnutelně přestane bavit. Proto 5/10.


Platformy: PC, PS4, Xbox One, Switch ; Vydání: 25. července 2019 ; Lokalizace: Ne ; Žánr: Akce z pohledu první osoby; Distribuce: fyzicky, elektronicky ; Cena: 700 Kč – 1100 Kč ; Vývojář: MachineGames / Arkane Studios ; Vydavatel: Bethesda / Cenega Czech ; Herní doba: 10-15 hodin

Recenze hry Wolfenstein Youngblood byla napsaná na základě PS4 verze. Hru nám poskytla společnost Cenega Czech.

Proč ano

  • Optimalizace
  • Chování zbraní
  • Zabíjení nácků je pořád zábava

Proč ne

  • Nic moc příběh
  • Zbytečné RPG prvky
  • Opakující se lokace a nepřátelé
  • Systém oživování a sdílených životů
  • Umělá inteligence
5
[reklama]