Devil May Cry 5

Autor v sekci Recenze, 5 Další
[reklama]

Recenze: Z Devil May Cry 5 budou nadšeni příznivci ďábelsky rychlých akcí

Pro začátek si dovolím zabrousit do herní historie. Série Devil May Cry se nesmazatelně zapsala do hráčské paměti jako svižná, neúprosná akce sázející na komba prováděná sice šílenými, ovšem dech vyrážejícími zbraněmi, kterými jste mohli nepřátele v mžiku rozsekat na krvavou kaši. Vše pak doprovázel neotřelý a velice zajímavý příběh, který se opíral o temnější démonické zasazení, mnohdy vtipné, a hlavně výborně napsané hláškující postavy, a také často přehnanou akčnost, která však perfektně pasovala do každé scény a dovedla nejednou vykouzlit neskutečně silný „WOW“ efekt.

Jenže občas se najde černá ovce, respektive díl, který mnoho věrných fanoušků nenávidí a odsuzuje za to, co jejich milované sérii provedl. Možná jste už pochopili, že mluvím o DmC: Devil May Cry od Ninja Theory. Jednalo se o pomyslný restart celé série, další hru z univerza, která přišla po dlouhých pěti letech a vyprávěla příběh mladého Danteho.

Upřímně, nejednalo se o špatnou hru, a to ani v porovnání s předchozími díly, a DmC: Devil May Cry si do puntíku vysloužilo svůj název. Byla to pravá esence Devil May Cry, které jen scházela jakási ladnost jeho předchůdců. Samozřejmě, že spoustě hráčů nebyl mladý (a tmavovlasý!) Dante po chuti, a tak se vývojářských otěží opět ujmul Capcom v čele s Hideakim Itsunou. Ten nám po režijní stránce přinesl druhý, třetí a čtvrtý díl a začal pracovat na jejich pokračování.

[reklama]

Toliko k minulosti. Soustřeďme se ale na přítomnost a to, co s sebou přináší. Přichází totiž Devil May Cry 5. Už nyní vám mohu říci, že jeho krok nikdy nebyl stylovější.

Králův trůn

Devil May Cry 5 začíná soubojem s hlavním záporákem celé hry, který s sebou přináší zkázu a záplavu démonské verbeže. Do boje se musí zapojit i postavy známé z předchozích dílů, jako je Lady, Trish a samozřejmě i Dante. Ale první, za koho si zahrajete a v jehož kůži se poprvé postavíte králi Urizenovi, bude Nero známý ze čtvrtého dílu. Ten při souboji s mocným nepřítelem přijde o svoji charakteristickou démonickou ruku a většina party je bohužel rozprášena Urizenem. Proto nezbývá, než nabrat síly a vymyslet, co dál.

Musím uznat, že příběhová linka mě hodně zaujala navzdory zvolenému stylu vyprávění a jednotlivé charaktery dostaly dostatek prostoru na to, aby se vyjádřily a ukázaly svoje odlišnosti. To dává vyniknout scénáři, který je nejen skvěle napsán, ale i zahrán. Dialogy na sebe krásně navazují a nenarazíte na jedinou větu, která by nějak narušovala okolní dění.

Všemu také napomáhá nová postava – mysteriózní V, který přišel s nápadem bojovat proti Urizenovi. Jedná se o tajemného muže ovládajícího kouzla, jenž čte verše a opírá se o kovovou hůl. Ačkoliv V zpočátku působí dojmem nemohoucího člověka, nenechte se zmást. Jeho kouzla jsou mocná. On sám je zranitelný, ale s jeho pomocníky si není radno zahrávat.

Nemohu si ovšem odpustit menší rýpnutí do příběhové linky nového Devil May Cry. K ní samotné nemám víceméně žádné výhrady. Zapomeňme tedy na pár typických klišé a soustřeďme se na konstrukci, respektive způsob podání příběhu samotného. Ten mi totiž asi nejvíc připomněl staré detektivky. Nejdřív vidíte datum a čas určité události, potom za danou postavu zhlédnete cutscénu, která se zastaví v nejlepším, a poté vše vidíte prakticky znovu, ale trochu jinak z pohledu dalšího protagonisty a za něj pak pokračujete. Taková situace nastává poměrně často, pravděpodobně proto, abyste si vyzkoušeli všechny hratelné postavy – Danteho, V a Nera. Nutně to nemusí být na škodu, ale občas to zkrátka působí divně, když vidíte stejnou cutscénu, jen s drobnými změnami.

Letící pěst

Devil May Cry byl vždy založen na frenetické, bleskurychlé akci, které hodně napomáhal rank systém. Ten vás dokázal nabudit k podávání co nejlepších výsledků, a hlavně kompletnímu využívání rozmanitého arzenálu. Pětka vás do akce hází prakticky hned a už za Nera si vyzkoušíte, že získat nejvyšší rank není žádný med.

Možná si říkáte, proč jsem se ještě nedostal k Dantemu. Pravda je taková, že má ze tří pánů asi nejvíce možností, jak bojovat s nepřáteli. Ze začátku si vyzkoušíte čtyři různé bojové styly, které lze dále vylepšovat za rudé orby. Styly vám také odemknou nová komba pro zbraně, kterých je tolik, že nebudete vědět, kterou si dřív vybrat.

Meč Rebellion je samozřejmostí, nechybí ani dvojice pistolí Ebony a Ivory a brokovnice Coyote – A. K tomu si ještě do začátku přidejte duo hrozivých rukavic a kovových bot, kterými můžete zdupat vše okolo, a máte o zábavu postaráno. Za Danteho tak není problém v mžiku získat SSS rating i na nejtěžší obtížnost, pokud víte, co děláte a často střídáte styly. S Nerem a V je to sice o něco větší výzva, jelikož nemají tak bohatý výběr zbraní, to ale rozhodně neznamená, že by se pánové neměli jak bránit.

Začněme u Nera. Ten po ztrátě své démonické ruky získal od šikovné sexy mechaničky jménem Nico takzvané Devil Breakers, prostetické ruky, které se liší svým vzhledem i funkcí a se kterými se dají dělat doslova psí kusy. Začáteční Overture metá blesky, Ragtime umí zpomalit čas, Tomboy zase promění váš meč na neporazitelný nástroj smrti. Mými oblíbenci se ale staly Punch Line, na které se dá i létat, Rawhide sloužící jako bleskurychlý bič a Gerbera, která dovede uvolňovat energetické pulzy.

V na rozdíl od Nera sází na své společníky a spíše se drží stranou boje. Většinu práce tak odvede pták Griffon, který může létat nad hlavami nepřátel a metat po nich blesky, a Shadow, jakási stínová verze pantera, kterou si zamilujete díky naprosto šíleným a přestřeleným kombům. Pak samozřejmě nesmím zapomenout na Nightmare, silného obra, který rozdrtí vše kolem. Toho však lze vyvolat jen v případě, že máte plný ukazatel Devil Trigger. Pokud vám ale do jeho vyvolání pár čárek ukazatele schází, dá se D. T. použít i na speciální útoky vašich společníků.

Hratelnosti tak nelze nic vytknout a pokud vás bavily předchozí díly, tento vás jednoduše pohltí. Boj je svižný, má spád a je k vám nekompromisní. Možná vše není tak rychlé jako ve starších dílech, ale nepřátelé vám pořád dokážou pořádně zatopit. I proto vám hra dává pomyslnou berličku v podobě zlatých orbů, kterými se můžete oživit, pokud zrovna nějaké máte. Pokud vám ale došly a chcete pokračovat dál, musíte počítat s tím, že budete platit rudými orby. A není snad třeba zdůrazňovat, že se cena s každým dalším pokusem o oživení zvyšuje. I proto je tu možnost si orby koupit za reálné peníze, ale to vám nedoporučuji, protože byste se obrali o výzvu, kterou hra nabízí. Zkrátka byste se připravili o napětí a všechnu tu akci, a to je jeden ze stavebních pilířů celé série.

Ďábelsky krásná

Devil May Cry 5 vypadá jednoduše řečeno nádherně. RE Engine stejně jako v případě remaku druhého Resident Evil předvádí hotové divy a hra vypadá snad ještě o něco lépe než únorová hororová zombie akce. Vše krásně a plynule běží, animace jsou přesné s ostrými a velice detailními texturami. Totéž platí o obličejích postav, kterým byla očividně věnována královská péče, aby se k nám nedostaly „jen“ reskiny postav z předchozích dílů. Známé charaktery tak sice vypadají jinak, ale i po letech si zachovávají svůj charakter.

I částicové efekty nepůsobí levným dojmem a věci jako krev, kusy těl nebo vlasy vlající ve větru vypadají, a hlavně působí realisticky. Na hře je prostě a jednoduše znát, že jí byl věnován dostatek času, aby byly vychytány všechny mouchy a nic nepůsobilo odbytě.

Totéž platí o designu nepřátel. Za dobu hraní jich potkáte dostatek a každý z nich se chová a vypadá jinak. Jsou tu jak staří známí, tak noví démoni, kterým se budete muset postavit. Každý z nich vás překvapí svými útoky i zpracováním a občas si, možná stejně jako já, vzpomenete na již zmíněný Resident Evil 2 Remake. Uvidíte oči mrkající na vás z těl nepřátel, všemožné mnohonožky, démony s několika hlavami… Zkrátka, variabilitě a kreativitě se zde meze očividně nekladly.

Nelze také opomenout bossfighty, pro které platí to samé. Vždy mívají několik fází, a proto nikdy nevíte, co vás v souboji čeká. Jestli malý a rychlý pekelník, kterého je těžké udeřit, nebo monstrózní gigant, který je schopen jediným úderem rozdrtit na prach nedalekou katedrálu.

Pull The Devil Trigger!

Vaše hraní bude doprovázet velice energický soundtrack, který vám mohu vřele doporučit. Jedná se o mix ženských vokálů, varhanní hudby, mocných chorálů a rocku a je to přesně to, co se mi ke hře jako Devil May Cry hodí. Nic vás totiž v boji nedovede nabít tak, jako řádně rozjetá kytara, a hudba se navíc mění v závislosti na vašem ranku. Další motivace k lepším výsledkům je tedy rázem na světě.

Devil May Cry 5 lze tak prohlásit za další letošní triumf Capcomu. Za mě hra předčila očekávání a dovedla mě vtáhnout do děje i přes poněkud neobvyklé fázování příběhu. Tomu říkám návrat, jak se patří. Jistý, stylový a zatraceně návykový. A vzhledem k tomu, že brzy do hry přibyde Bloody Palace mód, je důvodů k tomu si ji znovu zahrát hned o něco více.

Hodnocení

Poctivý návrat ke hratelnosti starších dílů. Vše je odvážnější, šílenější, akčnější a hra ví, co chce. Chce vás zabavit svou neskutečně návykovou hratelností, rozesmát chytlavě napsanými dialogy, jednoduše – musí vás dostat. A pokud je tohle vaše první seznámení se světem Devil May Cry, nebojte se, že byste se v něm ztratili. Vše je dostatečně přístupné i nováčkům celé série.


Platformy: PC, PS4, Xbox One ; Vydání: 8. března 2019 ; Lokalizace: bez ; Žánr: Akční adventura / Hack and slash ; Distribuce: fyzicky, elektronicky ; Cena: 1065 Kč – 1814 Kč ; Vývojář: Capcom; Vydavatel: Capcom / Cenega Czech ; Herní doba: 8-12 hodin (v závislosti na obtížnosti).

Recenze hry Devil May Cry byla napsaná na základě PC verze. Hru jsme si na vlastní náklady koupili.

Proč ano

  • Nádherná grafika
  • Akční, často nekompromisní hratelnost
  • Příběh a postavy
  • Výběr zbraní
  • Hudba
  • Nový vzhled starých známých postav

Proč ne

  • Občasná roztříštěnost příběhu
  • Někomu může vadit přílišná obtížnost
9
[reklama]

Komentáře